06 Led Přednáška v Kadaňské knihovně

V roce 2017 jsem napsala a vytvořila knížku Kouzla z květin, kterou vydalo nakladatelství Albatros. Díky mému marketingovému analfabetizmu jsem z nikým nepochopitelných důvodů do svojí knížky nedala svůj kontakt. Knížka se ocitla v knihkupectvích a v knihovnách a žila si dál svým životem, bohužel už bez jakéhokoliv kontaktu se mnou. Až jednoho dne, se zalíbila jemné a ušlechtilé knihovnici Lence Vlasákové z Kadani. Mimochodem jméno Lenka je pro mě snad osudové, moje nejlepší kamarádka se jmenuje Lenka a je to můj celoživotní anděl a Lenky mě životem pořád doprovázejí 🙂 . Takže paní Lenka, si mojí knížku zamilovala a snažila se najít kontakt na autora což nenašla. Po dlouhém googlení, na ní vyskočila amatérská, sto let stará, v internetovém undergroundu zapadlá, stránka – můj starý blog, který jsem kdysi zkoušela dělat a jaksi mi zmizel v propadlišti internetu, ale nezmizel 😀 … přes tento blog mě Lenka našla telefon a zavolala.

Už první kontakt byl plný smíchu a velmi mě potěšila tak kladná reakce na knížku, na moje děťátko. A ještě více mě potěšil zájem Lenky o to abych přišla do Kadaňské knihovny udělat přednášku spojenou s prezentací pracovních postupů na pár vánočních dekorací. Slovo dalo slovo a mohly jsem se obě těšit a plánovat akci.

Další z mých povedených myšlenkových pochodů byl, že z nejasných důvodů jsem si do hlavy uložila, že jedu přednášet do Krnova. Na mapu jsem se při domluvách samozřejmě nekoukla. Asi 14 dní před akcí koukám na dopravu a vidím Krnov, druhý konec republiky, říkám si – no Martino, to aby sis udělala na cestu pořádnou svačinu. Poté kontroluji údaje v mailu a k mému velikému potěšení – ne Krnov, ale Kadaň. Už začátek cesty byl pozitivním překvapením.

Já strašně miluji cestování a tak každá cesta je pro mě dar. Už jen sedět v autobuse a jet … jet na výlet za každým malinkým dobrodružstvím je pro mě jako vnitřní meditace. V autobuse byl řidič, velice milý, zuby kostrbaté, Rom, vysmátý a ochotný poradit. S cestujícími se zdravil jménem a cestou si povídal se starší paní, co si sedla na první sedadla. Autobus byl značně zanedbaný a téměř prázdný.

Koukala jsem na pole a pozdně podzimní krajinu, mlhy, barvy hnědé půdy a temná oblaka. Moje mysl odpočívala a cítila jsem se v duševním klidu. Přestup na další bus byl ve městě Žatec, kde byl čas na přestup asi 30 minut, já a tašky od ikey se vyřítily ven. Řekla jsem si, že na zakouřeném autobusáku zůstávat nebudu a vyvalím se na procházku.

Hned v první uličce jsem našla cukrárnu, velice retro, jakoby se tam zastavil čas ještě v komunismu. Ale výběr dortíků a ty ceny … nádhera !!! Koupila jsem si dortík s želatinou a lesním ovocem, marokánku a žitný dalamánek hodila do ikea tašky k dekoracím. Malá shrbená babička v baretu přede mnou si kupovala výběr dortíků – prý pro kamarádku, které návštěvu očekává. Jak moc jsem to té staré paní přála a představovala si jak si dámy, které spolu kamarádí celý život vaří v malé kuchyňce kafíčko a užívají si sladkostí.

Prodavačky se už tak mile netvářily, paní je zdržovala a mně došlo, že na autobus už musím běžet a že svůj dort budu muset sníst protiprávně v autobusu. A tak se i stalo, díky bohu jsem byla natolik nenápadná, že řidič nic neviděl a těch pár puberťáků, kteří se vraceli ze školy, čučelo do mobilů. Velmi brzy jsme přijeli do Kadaně, hned na zastávce mě čekala Lenička. Pomohla mi s taškami a šli jsem krátkou procházkou směrem ke knihovně. Čekala jsem těžký industriál, Kadaň, sever Čech. Ale byla jsem u vytržení z krásy tohoto města. Tak to bývá když očekáváte něco horšího a objevíte krásu.

Mířily jsem s Lenkou křivolakými uličkami směrem k městským hradbám – prostě na Hrad, kde sídlí Městská knihovna. Cestou Lenka ledabyle prohazovala – zde bydlí skvělý keramik a s velkým citem opravuje svůj dům, který je na středověké parcele s gotickými klenbami, a zde náš známý spisovatel … koukala jsem na to, jak v Jiříkově vidění – hotové městečko umělců.

Přišli jsme ke Kadaňskému hradu kde knihovna sídlí. Je to největší gotický královský hrad v Podkrušnohoří a taktéž jeden z nejlépe dochovaných městských hradů u nás. Je chráněn jako kulturní památka. Vznikl již ve 13 století a tvoří uzavřený komplex budov. Je velmi masivní a tyčí se nad řekou Ohří.

Po příchodu do knihovny jsem byla mile přivítaná ostatními kolegyněmi Lenky a vyšla jsem po dlouhém schodišti do věže, kde se přednáška měla konat – tak se akce zde jmenují: Večery ve věži. Tak už jsem věděla kde se bude aranžovat a taky, že na akci je přihlášeno kolem 25 dam. Hned potom mě Lenka navigovala do místa ubytování, které mi zajistila. Prošla jsem asi 15 minutovou procházkou na konec města, za sídliště a zástavbu starších řadových domků, tam kde už začínal les, po levé straně se nacházel starý, vzácný a historicky velmi ceněný Kadaňský klášter. Mimo jiné usiluje o zapsání do seznamu světového dědictví Unesco a to právem. Celým jménem je to Františkánský klášter u Čtrnácti svatých pomocníků, v němž se zachovaly vzácné sklípkové gotické klenby. Klášter byl založen v roce 1473. Dnes je v prostorách kláštera městské muzeum. Je zde krásná zahrada, dál je pak klášterní vinohrad.

Pokukovala jsem tedy po klášteře, ubytovat jsem se měla až večer, jen jsem si mapovala cestu a tak jsem se rozhodla ještě nasbírat pár šišek v lese a před klášterem si uštípnout pár suchých větviček. Z kláštera vycházela tmavovlasá paní, tak jsem jak se patří pozdravila a zeptala se jí, jestli není klášterní paní a zmínila jsem se jí, že mám přednášku o kytkách u nich v knihovně, že tu budu dneska přespávat a už se těším a trochu bojím klášterních duchů. Klášterní paní to nebyla, ale vyšlo najevo, že se chystá na mojí přednášku, tak jsme si řekly, že se tam večer uvidíme a pokračovaly každá svým směrem.

Poté jsem už běžela zpátky, vše si ve věži připravila a už se začali scházet dámy. Aranžovalo se a předvádělo, povídalo, odpovídala jsem na spoustu otázek s upřímností mě vlastní. Zasmáli jsme se a atmosféra byla velice otevřená a přátelská, rozdíl mezi mnou – přednášející a hosty byl nadobro setřen a cítila jsem se jako mezi přáteli.

Vyráběla jsem 3 vánoční dekorace. Snažila jsem se vytvořit něco, co je velmi jednoduché, nízko nákladové a každý to zvládne. Takže jsem předváděla umotání věnečku z březového proutí, přizdobeného břečťany, chvojím a modřínovými šiškami. Vše doplněné bílou, hnědou, krémovou a stříbrnou barvou, kuličky a vločky. Dalším výrobkem byl jednoduchý stromeček, kmínek zapíchnutý do květináčku a aranžovací hmoty, koruna s chvojí, nahoře hvězda a pár ozdůbek, povrch začištěn mechem.

Poslední byla mísa se 4 vysokými svíčkami zapíchnutými do aranžovací hmoty, chvoj a hnědo-bílo stříbrné přízdoby, kuličky, hvězdičky a malé dřevěné sáňky, zajímavá varianta adventního věnce. Do všech dekorací jsem nakonec vložila akcent červené – přírodní miniaturní šípky.

S Lenkou jsme se domluvily na překvapení pro zúčastněné. Tombolu. Lísky jsme rozdaly a šlo se na losování. Koukám po obecenstvu a ono to jde jaksi samo – ani nevím proč, potutelně mrknu na paní, která se mnou rozmlouvala při klášteře. Tahám se zavřenými oči výherkyni – a koho nevytáhnu – tipněte … ano paní od kláštera 🙂 (na fotce ta s ofinkou). Nikdo nepochopí, jak se to mohlo stát. Pak další milé ženy dostávají svoje výhry. Ceny jsou rozdány, všichni rozzáření a smějící se. V tom paní od kláštera vstává a nese svoji hlavní výhru – adventní svícen Lence. Říká – je to dárek, vy si to zasloužíte, děkujeme za krásnou přednášku. To tak hřálo u srdce. Dobré to ženy.

Uklidily jsme a Lenička s manželem a synkem mě odvezli do kláštera. Zazvonili jsme na klášterního pána kastelána – pana Laichmana, který mě doprovodil do mé komůrky v jedné z klášterních budov. Vedle mě v druhé půlce domečku bydleli restaurátoři, kteří opravují nástěnné malby a vůbec celou klášterní kapličku. Měla jsem velkou radost, že nebudu sama – kvůli těm duchům. Zabydluji se velice rychle a hned běžím do ulic, poznávat městečko v noci. Všude ticho, na ulici už v 21 hod ani noha. Mlha a krásné teplé osvětlení. Objevila jsem Katovu uličku. Je to vlastně úzký průchod z náměstí dozadu mezi domy. Ale je to magický průchod. Tato ulička bývala součástí hradebního systému, a vedla ke katovně. Je to prý nejužší ulička v Čechách – je 51 metrů dlouhá a v nejužším místě měří pouhých 66 cm. V místě jak vystřiženém z temného historického příběhu samozřejmě straší. Náhodným chodcům se tu zjevuje přízrak zazděné jeptišky, která zhřešila, a to dokonce dvakrát. Nejenže měla milostný poměr, ale ještě k tomu s katem. Další pověst praví, že kat se v stáří smířil s bohem a stal se léčitelem, bylinkářem a velmi hodným bohabojným člověkem. Když vyjdete z Katovy uličky, přijdete na romantický plácek kde stojí malý domeček – domeček kata – katovna. Zde prý měl kat zahrádku, kde léčivé bylinky pěstoval. A opět zde hezká hříčka času a osudu – v katovně se teď nachází obchůdek – bylinkářství … kouzelné.

Skoro každý dům na náměstí je značen kovovou cedulkou s popisem historie a věku domku, též jsou zde informace o stavebních stylech které se na domě prolínají. Jeden je krásnější než druhý, v té tmě bez lidí, je to jako sen. Toto město mi velice připomínalo můj milovaný Český Krumlov, jen jaksi bez turistů, ještě neobjeven.

Po příchodu do kláštera jsem zapadla do peřinek z peří a usnula spánkem se starodávnými sny. Viděla hloubku naší historie a před usnutím si představovala jak se zahradničilo na zámecké zahradě.

Po probuzení jsem snědla marokánku a dalamánek, zabalila si svoje saky paky a šla předat klíče a rozloučit se s kastelánem. Hledala jsem ho a hledala, až prošla celý klášter. Pak jsem narazila na partu restaurátorů. Byli v zámecké kapli na lešení a tak jsem hezkou chvilku okouňela a postávala pod lešením a poslouchala restaurátorské řeči. Byli tak odborné, je to obrovská věda, pánové a dáma rozjímali nad barvou původní malby, jestli k restaurování zvolit sivou modrou, kobalt modrou, nebo tmavý tyrkys, nebo královskou modrou s příměsí šedé … tolik modrých.

Poté si mě všimli a zavolali mi telefonem pana Laichmana. Ten když přišel, začala jsem mojí děkovnou řeč a chvalozpěv na krásu Kadaně a tak mi pan kastelán ukázal i krásu kláštera – perly Kadaně. Být v těch místech sama s člověkem, který zná každý centimetr a každý úsek historie, to bylo něco. Prošli jsme klášter, „cely“ kde mniši bydleli a meditovali, kapli velkou a kapličku malou, která mi hned přirostla k srdci, presbytář – což byla společenská místnost a jídelna mnichů, další místnůstky a reprezentativní sály. Mohla jsem vidět překrásnou a velmi vzácnou gotickou sklípkovou klenbu.

Povídali jsme si pak také o mojí práci kterou miluji. Tak jsem se nabídla, že na nějakou slavnost ráda přijdu malou kapličku květinami vyzdobit. Slovo dalo slovo a vznikl návrh na spolupráci – a ne jenom výzdoba malé kapičky, ale hned celého kláštera. Tuto práci udělám s radostí i bez koukání na výši svého honoráře. Domluvili jsme se, že akce se bude konat v presbytáři. To je naprosto boží, moct tam pobýt, sedět tam kde procházela historie a mnoho osudů a lidských věků. Akci jsme naplánovali na květnou neděli.

Bude pojata jako workshop, kterého se zúčastní kolem 10 – 15 žen. S nimi vyrobíme květinovou krásu pro tyto výjimečné prostory. Neskutečně se těším, modlím se ať to vyjde a město uvolní alespoň malý rozpočet na květiny. Návrhy už čekají v mém šuplíku.

Abych vám ještě přiblížila, co to vlastně ta květná neděle je – a že to tentokrát není žádný můj květinový výmysl.

Květná neděle připomíná slavný příjezd Ježíše do Jeruzaléma, přičemž lidé jej vítali palmovými větvemi. A protože v Čechách palmy nejsou, nahradily je například kočičky či zelené větvičky z vrby, jívy, jasanu nebo břízy. Někde pak jako vzpomínka na tento čin bývají kostely vyzdobeny květy – odtud tedy název oné neděle.

Poté opouštím klášter a vydávám se do centra města, mám ještě pár plánů co vidět.

Na náměstí jsem zahlédla jídelnu nabízející obědy od 80 do 100 Kč. Prostor poněkud totalitní, ale na ceduli se vyjímal pro mě zde neočekávaný, leč velice lákavý nápis – mezi párky s čočkou a guláši se vyjímal červenou fixou napsaný text – Makrobiotika. Tak jsem hned vešla, to jsem si nemohla nechat ujít, leč jsem moc nevěřila, že je ta makrobiotika zde myšlena vážně. Plastové ubrusy vyhlížely čistě, paní na výdeji vypadala přívětivě a dispozici bylo opravdické makrobiotické menu. Houbový Kuba – kroupy a houby z lesa se smaženou cibulkou + obloha z vařené mrkvičky, k tomu malý salátek z kysané zeleniny – oběd byl epesní a cena 80 Kč. Velmi jsem si pochutnala a hodila řeč s paní obsluhující, mimo jiné majitelkou a makrobiotičkou.

Moje další kroky vedli do místní galerie – Galerie u netopýra na náměstí, kterou mi Lenka doporučovala. Už ve výloze mě zaujaly velmi jemné perokresby s motivy přírody, zasněžených stromů, podzimní krajiny, hory, vrby u rybníků a tak podobně. Jak jsem se později dozvěděla – správně mi připadaly, že byli inspirovány japonskou technikou, kterou měl pan autor v oblibě a studoval jí.

Nahlížela sem dovnitř a vešla. Celý prostor působil velmi starosvětsky a byl plný dřevěných soch, malých perokreseb i obrovských barevných surrealistických olejových obrazů. Mnoho bylo na prodej a tak jsem se rozhodla nějaký malinký si na památku tohoto hezkého času koupit. Tak jsem pečlivě prohlížela jeden po druhém. Ceny perokreseb, krásně zapaspartovaných byly velmi příjemné: 350 – 450 Kč. Krásný pán, který seděl za pultem, vypadal jako dědeček z pohádky, kožešinová vesta, v galerii bylo chladno, hustý bílý vous a modré moudré oči. Byl moc milý a začali jsme spolu rozmlouvat.

Dozvěděla jsem se, že je majitelem této galerie a taktéž malířem všech těch krásných obrazů. Provedl mě po všech 3 patrech, celý prostor rekonstruoval a musím říct kouzelně, s citem, vše zůstalo jak mělo. Pod galerií se prý ještě nachází rozlehlý gotický sklep. V galerii jsou 2 ochozy, středem domu proudí světlo. Všude se skví velkoformátové obrazy, pro mě připomínající díla Salvadora Dalího. Je zde také spousta soch, též velkých, z kamene i dřeva, vtipných i strašidelných. Jméno pana akademického malíře a sochaře je pan Herbert Kisza. V našem rozhovoru se objevila paralela. Pan Herbert chtěl původně zakotvit v Českém Krumlově, ale zvolil nakonec Kadaň, dnes toho nelituje, prožívá zde klidný život bez turistů. Povídali jsme si též o tom, jak jeho galerie žije, pořádá zde jazzové koncerty. Snad se jednou na nějaký podívám. Pokud chcete vidět více, tak se na pana Kiszu podívejte na googlu … je k vidění spousta jeho děl.

Po této milé návštěvě se jdu rozloučit a poděkovat holkám do knihovny, mluvíme o plánech do budoucna a vydávám se na cestu domů. Procházím Kadaňským náměstím Míru. Ten název je příznačný. Ne vždy zde byl mír a pohoda jako nyní. Historie náměstí je krvavá, odehrála se zde jedna z největších tragédií, kde při demonstraci v roce 1919 při střelbě vojáků do davu zahynulo 24 lidí a dalších 70 bylo těžce zraněno. Mezi mrtvými se nacházely i ženy a děti. Víc informací, proč se toto událo dohledáte pod heslem Kadaňský masakr. Hotel Svoboda, to je dnešní jméno hotelu ze kterého oken se střílelo. Dnes tato nádherná stavba bohužel zeje prázdnotou, ale i tak neztrácí na svém kouzlu. Myslím, že by se mohl stát perfektní lokací pro všechny filmaře, kteří hledají krásnou, leč opuštěnou stavbu pro své projekty.

Taktéž zajímavá je radniční věž, bílá působící trochu jako Gaudího výtvor. Tato věž je však už z období gotiky, první zmínka o ní je z 14 století, a dnešní formu dostala ve století 16-tém. Radniční věž v Kadani měří celkem 53,75 metrů. Má celkem 5 pater, která jsou spojována pravotočivým schodištěm s celkem 120 schody. To, že se ve věži nachází i kaple, dokazuje skutečnost, že Kadaň byla ve středověku velmi bohatým městem na obchodních stezkách a mohla si dovolit postavit takto na svou dobu okázalou a atypickou radniční věž. Velkou zajímavostí je, že radniční věž neobsahuje žádnou střešní tašku, od hladiny náměstí až po vrchol je celokamenná.

A tak se pomalu loučím s tímto úžasným městečkem. Překvapivě krásným. No a na konec zlatým hřebem mého Kadaňského pobytu byla návštěva místního sekáče – kašmírový svetr za 70 Kč, halenka z hedvábí totéž. Zatím co ostatní tvrdě bojovali o flitry, já velice nenápadně osahávala materiály a nacházela poklady 🙂 .

Nastupuji do autobusu a nechávám se unášet svým malým vnitřním pocitem radosti a pohledem na studenou podzimní krajinu.

Přestupuji opět v Žatci a rozhoduji se, že zde alespoň hodinu zůstanu. Co když je tohle město stejným klenotem jako Kadaň a já bych si to nechala ujít? A opravdu městečko je též velmi krásné, malé a plné staveb, historie. Zatoulala jsem se do bočních uliček za náměstím a potkala velkou černou kočku, která mi utíkala naproti s mňoukáním, jako kdyby mě zdravila a byly jsme staré známé. Já od malička kočky miluji a jsou to moje spřízněné duše. Skláním se k ní a nechávám jí na pozdrav z povzdálí přičichnout k mé ruce. Děkuji jí za tak milé přivítání, kočka se chce se mnou přátelit, tak jí beru do náručí a těším se z její přítomnosti. Potom se rozhlížím kolem a kousek opodál vidím Synagogu. Srdce mi poskočí radostí, že se Synagoga zachovala a přežila doby temna. Přicházím až k ní, kočka mě doprovází. Vevnitř se svítí a tak s pokorou nahlížím dovnitř. Dýchne na mě vůně věků. Zdržela bych se tak ráda, ale čas je už neúprosný. Loučím se s kočičí vílou a běžím na autobus kolem dalších staveb, které stojí za zastavení a pozornost.

V autobusu se na mě usmívá stejný romský řidič, zdravíme se, kupuji lístek a jedu skoro prázdným autobusem zpátky do Prahy. Moje dobrodružné srdce se tetelí blahem. Nakonec mohu jen říci – DÍKY KADAŇ, ráda tě zase uvidím a doufám že to bude brzo.