Kladení věnců pro padlé hrdiny

Moje babička byla anděl, moje srdce. Měla laskavé myšlení už od dětství, obrovskou empatii a charitu v sobě. Já sama někdy inklinuji k věcem pro jiné temným, smutným nebo jak „to“ nazvat výstižně ani nevím. Miluji Tima Burtona, Roberta Smitha a Jima Jarmusche, Morticiu z Addams Family, černou barvu, hřbitovy, kočky, kostely, noc.

Moje babička s kamarádkami, když byli malé děti, což bylo v letech 1925-35, často chodily zpívat do márnice mrtvým. Z dnešního pohledu nehoráznost, aby dítě, ani ne 10-ti leté, se zastavovalo cestou kolem hřbitova, cestou ze školy, zpívat pár svatých písní uvnitř ležícímu zemřelému. Vždy jsem jí, když jsem byla malinká prosila, aby mi povídala její úžasné historky, často strašidelné – a vždy jsem se ptala “ ty ses nebála?“. A babička mě jen pohladila a řekla … proč bych se bála mrtvého? Ten už nic neudělá a je tam sám. Měla od dětství soucit s padlými vojáčky – jak jim laskavě říkala – kde pak ho asi čekají, kde jeho maminka pláče. Když odjel a zahynul tak daleko od domu, nikdo mu svíčku na hrobu nezapálí. Proto ona a posléze i my pod jejím vedením, jsme na opuštěných vojenských hrobech zapalovali svíčky, vždy na dušičky. Též když jsme jezdívali na dovolené do Tater, babička na louce s rozkvetlými vlčími máky nezapomněla nám připomenout, že vlčí máky jsou krev padlých vojáčků. A opravdu, v den 11. listopadu, kdy se slaví Den válečných veteránů, je květ vlčího máku používán jako symbol na počest vojáků, kteří padli za 1. světové války. Za tímto symbolem je kanadský chirurg John McCrae, voják a autor básně „V polích flanderských“.

Jednou z opomíjených a floristy ne zrovna nejmilovanějších prací je výroba věnců pro státní účely – kladení na pomníky padlým vojákům při výročích, oslavách konce válek a podobně. Tyto věnce jsou velmi pracné a barevnost bílá – modrá – červená s tím, že modrá barva je v květinové říši spíše specialitou, která je dostupná ponejvíce v létě. V zimě bývá nahrazovaná často modrými obarvenými růžemi, nebo chryzantémami. No potěš pánbůh, asi nikdo z nás by si takovou kytici dobrovolně nevybral. Ale květinový „dresscode“ velí – barvy trikolory. Věnce na státní záležitosti jsou však veliké, drahé, plné živých květů a tak i drahé a výdělek tím pádem zase slušný. Motají se často z chvoje a mezi chvoj se drátuje aranžovací hmota na živé květiny kam se pak kytičky vpichují, nebo je věnec z aranžovací hmoty celý a vypichuje se celý květy a zelení. Styly zdobení jsou na hlavu – což znamená že živé květy se vypichují do části věnce nebo je celozdobený.

Toto povídání sepsal Šimona Horna, nejlepší přítel mého bratra, je ve slovenštině a je záznamem z vyprávění vzpomínek jeho prababičky – vzácné paní Anny Koštalové. V době o které píše jí bylo pouhých 9 let.

Hluboce jsem si některé věci uvědomila, až tady u povídání této laskavé ženy. Dokážeme si představit, že náš partner, nebo dokonce synek by musel „jít“ ? Jak to ti lidé mohli přežít, jak to vůbec mohli dokázat a nezešílet. Každému zemřelému vojáčkovi patří tedy hluboká úcta. Jen čtěte, třeba vás také tak osloví:

Ako vojna skončila a o radostných vianočných svátkoch. Moc dní neprešlo. Ráz popoludní, ked som išla ven ze dvora pod sad, videla som z druhéj strany potoka íst vojaka k našéj lávke. Pozrem lepšé a vidím, že to idu náš drahý tato. Utekala som spátky a volala som: tato idu z vojny, všetci sme ích išli naproti. S radostú sme sa zvítali, že to neni ani k vypovedániu. Jakú radost sme mali, ked povedali, že je po vojne, a už vác od nás neodéjdu.

O pár dní príšli Bunikéch Martin, aj Štefan, ale ích brát Ondrej sa nevrátili, ostali na bojisku, padli, ujko Pavlovičéch sa nevrátili, náš drahý dobrý stryčko sa nevrátili, dávno padli na fronte. Stryčko horných neprišli, boli zajatý v Rusku. Ujček Vankéch príšli, ích syn Jurko sa nevrátil. Mama povedali: Jak by to bol tušil. Ked sa bol odebrat, povedal: Jak by som sa nevrátil… Strynka moc plakali za strýčkom Jurkom. Povedali: Je po vojne a my sme bez otca.

Ujček z vrchu, mamin brát prišli. Ujček Štefan, mamin bratranec prišli. Prededkovi z Vrchu sa vrátil syn Juraj, ale druhý syn sa nevrátili. To boli bratiá našéj babičky. Mame našéj to boli ujcoviá. Cigán Vašek sa nevrátil. Tato náš za nim banovali, že bol z neho dobrý človek povedali. Pýtali sa na ích deti. Mama povedali, že nehladovali. Ludia z doliny ích vychovali. Stryčko z doliny prišli, ale mnohí sa nevrátili. Povačšine to boli mladí chlapci, čo dorastali prez vojnu a tých brali. Skoro všetci zahynuli v Taliansku v rieke Pijave. Tetičkin syn Jurko též sa tam utopil. Prišli aj ujko Valachéch, čo im tá žena uhoreli na Vadovském a dcera Betka umrela. Prišli moc slabý, tato ich boli pozret. Ked sa vrátili, povedali mame: Veru je moc slabý ten Jano. Chudák, želí si za ženu, za dceru. Syn mu ostal na vojne padnutý. Moc je smutný. Škodí mu to.

Ked tato boli doma, v ten rok sme všetci išli do školy. Brát Štefanko do prvéj triedy. Kristínka posledný rok chodila. Ked nás vystrojili, rodičé ostali sami doma bez nás. Štastní sme boli, že mame drahého tatu doma, za taký dlhy čas, čo s nami neboli. Tato si nakrmili, mama si svoju robotu robili. Pred Vánocami sme zabíjali svinu. Zabíjačka bola veselá, potom sa zas chystalo k vánočným sviatkom. Stromček sme mali pekný. Už sa dostalo kúpit nán ozdoby. Mama napékli dobrých koláčkov. Ja som sa naučila vianočny vinš.V škole sme sa učili už len po slovensky. Pán učitel povedali: Královstvo padlo, nástala republika – Republika československá. Neni už král, ale pán prezident Tomáš Masaryk. Máme slobodu, tak táško vybojovanú mnohými životy našich drahých, kerí zahynuli. Preto si musime važit drahú našu slobodu.

Velmi mě vzalo za srdce toto vyprávění. Od této doby nebudu nikdy nadávat když budu vázat věnce v barvách trikolory – že je to blbá barevná kombinace – nikdy nebudu vnímat kladení věnců jako jakousi státní nebo dokonce starou komunistickou zvyklost. Budu tyto věnce vyrábět s velký respektem. Mysleme na to, že díky „nim“, my máme to co máme.

8. 5. druhá světová válka – zahynulo 60 milionů lidských duší

11.11. první světová válka – zahynulo 9 150 000 lidí

Čest jejich památce …

1Komentář
  • Pavla
    Uveřejněno v 21:58h, 07 března Odpovědět

    My jsme s babičkou a dědou jezdili udržovat hrob rodičů babičky a vedle byly hroby vojáčků, zasypané malými barevnými kamínky ze skla, vždycky mě to fascinovalo a byla jsem v pokušení, jestli si jich pár můžu vzít nebo ne 🙂 .

Přidat komentář: