09 Led Lilie královna květin

Lilie – květina kterou všichni známe, někdo jí miluje, někdo ji nemá rád kvůli přílišné vůni, někdo má navždy zničené šaty od jejího pylu a jiný vyhledává mýdla a parfémy s její vůní. Lilií je mnoho druhů. Existují ty, co skoro nevoní, ale i ty které provoní celý byt. Lilie má obrovskou historii o které je fajn se něco dozvědět.

Nejstarší známé zobrazení lilií je staré 3600 let. Dochovalo se na mínójské fresce v Knossu – což je na Krétě. Je na ní zachycen Ariadnin trůn zdobený liliemi. Ariadna byla princeznou, dcerou krále Kréty Mióna. Mimochodem je o ní krásná báj, kterou si můžete vygooglit, stojí to za to 🙂 .

Jiné starověké vyobrazení bylo nalezeno na pečetním válečku ze 3. stol. př.n.l. Je na něm sumerský vládce Gudea z Lagaše, jemuž přivádějí manželku. Gudea v rukou drží květiny, jež se považují za bílé lilie symbolizující dívčí nevinnost – nevinnost nastávající chotě.

V Egyptě, Řecku a Římě byla lilie symbolem plodnosti, naděje a budoucnosti. Proto se uplatnila v kultech ženských božstev a stala se atributem bohyní Héry (která měla na starosti oblast manželství a zrození) a Artemis (bohyně lovu a měsíce). Je zajímavé, a však nikoli překvapivé, že stejně tak pro první přistěhovalce v Novém světě lilie znamenala naději. Symbol lilie jim rozsvěcoval víru v lepší zítřky.

V asijských kulturách byly zase některé druhy lilií ceněny hlavně pro léčivé účinky a byly běžně konzumovány. Číňané jedli uvařené šupiny jejich cibulí, ale i poupata a květy. V Malé Asii existují doklady o tom, že lilie zde byly pěstovány a kultivovány již v 2. tisíciletí př. n. l. – to jest před 4000 lety. Jde tedy o jednu z nejstarších šlechtěných květin na světě. V dnešní době jsou však lilie považovány za jedovaté – tedy jejich konzumace – takže liliový salát si prosím raději nepřipravujte.

Pojďme však zpátky na náš píseček. V křesťanském světě je bílá lilie znakem čistoty a nevinnosti, proto je květinkou Panenky Marie. Také sv. Antonínek drží v ruce lilii jako svůj atribut, přičemž na lokti nese malého Ježíška. S lilií je zobrazován archanděl Gabriel zvěstující Panně Marii jejího neposkvrněného početí a narození božího syna Ježíše. No a co barva to význam, například zlatá (žlutá, oranžová) lilie symbolizuje život.

Puritánská křesťanská Evropa však v lilii jako symbolu čistoty vnímala i odvrácenou stranu této ctnosti – neřest. Ve Francii byl květ lilie vypalován prostitutkám či cizoložným ženám na rameno jako znamení hříchu. Některým dokonce na obličej. Ošklivý trest.

Ve snáři se dočteme, že vidět lilii ve snu znamená platonickou lásku, lilii dokonce trhat znamená ztracená nevinnost.

Lilie je ale spojována také se smrtí. Její květy proto bývají tesány do náhrobních kamenů. Pokud vezmeme v úvahu i symboliku barev, znakem smrti je purpurová lilie, kdežto zlatá, jak už jsem zmínila, znamená znovuzrození a život. Křesťanský základ tedy v lilii spatřuje i symbol posmrtného očištění duše. Pokud máte rádi procházky po hřbitovech, doporučuji pražské Olšanské hřbitovy, tam symbol lilie najdete … a též symboly makoviček – ty zase znamenají věčný spánek. Jak důvtipné.

Nebo zde, krásný příklad liliové symboliky od Karla Jaromíra Erbena z Kytice: “Dívka si nepřála být pohřbena na hřbitově, kde bývá plno nářku, ale chtěla do lesa, aby jí ptáčci zpívali. Na jejím hrobě vyrostl květ bílé lilie a když ji někdo uviděl, hned ji chtěl. Místní pán se vydal na hon, potkal bílou laň, už se ji chystal zabít, když si všiml lilie. Poručil sluhovi, aby ji vykopal a na jeho zahradě střežil. Třetí den sluha budí pána, že lilie chodí po sadě a podivně mluví. Ona se obává slunečních paprsků, pán ji tedy nabídne úkryt, když se za něj vdá. Dobře se měla a syna mu dala, přišel ale královský posel, že pán musí do boje. Loučí se se svou ženou a jejím strážcem určuje svou matku.Ta si ale přála její smrt, takže nechala, aby se k ní dostalo slunce. Když se pán vrátil, jeho žena i syn byli mrtví. Hněvá se na matku a přeje jí to, co ona jemu udělala.”

Pomineme-li náboženské pojetí, lilie sklízela obdiv zvláště díky kráse a elegenci květů, a proto se stala inspirací pro umělce a erbovním znakem králů. Jako znak se rozšířila mezi 14. a 16. stol. a nejznámější z nich je lilie francouzských králů. U nás ji má jako součást znaku množství měst a obcí, namátkou Litomyšl, Františkovy lázně, Studénka, Trnávka …

Ve středověkém království neapolském vládl král Karel, který též užíval ve svém znaku květ lilie. Jedním z chráněnců tohoto krále byl mořeplavec Flavio Gioja, jenž se vedle objevování nových cest pro neapolský obchod proslavil i tím, že v roce 1303 zdokonalil námořnickou busolu. To je ten přístroj který ukazuje světové strany. V Italštině se tehdy pro sever užívalo slovo „Transmontane“, což znamená „za horami“, čili Alpami, které tvoří hranici Itálie na severu. Gioja vyznačil na své růžici sever začátečním písmenem tohoto slova, brzy však „T“ vylepšil přikreslením lilie, z úcty a poplatnosti k svému králi. Z Itálie se lilie, jako značka severu na námořní buzole, rozšířila do ostatní přímořské Evropy. V 16. století došlo k dalšímu zdokonalení námořního kompasu Holanďany. Jejich větrná růžice měla 32 hrotů – „čárek“, s nezbytnou lilií na severní straně. V renesanční době si na kreslení větrných růžic velmi potrpěli, toto účelové zařízení se stalo i bohatým ornamentem, výtvarným doplňkem map, nikoliv již jen map námořních.

Lilii z kompasu převzalo do svého znaku skautské hnutí. Jistota správného směru, kterou označuje střelka busoly je i jistota skauta, že jeho pouť životem pod znamením lilie bude úspěšná. Prostřední ze tří listů vyjadřuje, že skaut jde vždy přímo, že ve svém životě jde nebojácně vstříc všem úkolům i těžkostem. Nepokouší se problémy obcházet, cesta odbočující vpravo či vlevo (další listy lilie) se stáčí zpět. Tři listy lilie znamenají také tři body skautského slibu a někdy bývají vykládány i jako tři věkové kategorie skautského hnutí vlče – skaut – Rover.

Dodnes bylo vyšlechtěno množství odrůd rozličných tvarů, velikostí, barev i vůní. Můžeme je aranžovat na mnoho způsobů, samotné do vázy, do kytic i jako součást úchvatných květinových dekorací. Aristokratická ušlechtilost lilií je předmětem obdivu dodnes a to dokládá množství kultivarů, jež byly od dob starověku vyšlechtěny. Například jeden z novějších typů odrůdy s květy velkými až 28 cm, zvaný orient, je ceněn natolik, že jedna jeho cibule stojí i několik desítek dolarů.

Lilie (Lilium) je cibulovitá rostlina se zpravidla nevětveným stonkem nesoucím jeden až padesát květů. Některé mají výraznou vůni, některé naopak voní jemněji. A ty květy mohou být drobné sotva tři centimetry a nebo naopak obří třiceti pěti centimetrové. Všechny lilie kvetou celé léto v široké škále barev i vzorů na okvětních lístcích, které mohou být zahnuté, trubkovité či široce rozevřené hvězdicovitého tvaru.

Lilie se dělí do čtyř základních skupin a mnoha druhů, které dohromady představují ohromnou škálu tvarů a barev. Květy jsou trubkovité, miskovité nebo dokonce turbanovité s okvětními plátky nazpět ohrnutými, a barvy září bíle, žlutě, růžově, červeně, oranžově a hnědočerveně nebo je zdobí kresby či skvrny.

Nejběžněji u nás pěstovaná je lilie bílá (L. candidum) s čistě bílými květy na metr vysoké stonce, Lilie královská (L. regale) má bílé květy na vnější straně červenavé nebo s růžovými tóny – dorůstá 180 cm, vyžaduje slunce nebo mírný stín . Ohnivě červené květy má lilie okoličnatá (L. umbelatum) a oranžově červenými květy s hnědými skvrnami se pyšní lilie cibulkonosná (L. bulbiferum). Snášejí široké spektrum druhů půdy. Dorůstají 150 cm a vyžadují přímé slunce. Pastelově oranžové a rudohnědě skvrnité květy má lilie tygrovaná (L. tigrinum). V přírodě se také vyskytuje chráněná lilie zlatohlavá (L. martagon). Může se sama vysemeňovat a zabydlet méně udržované kouty zahrady. Jméno se překvapivě nevztahuje ke květu (ten může být bílý, růžový, ale i temně purpurový), ale k zlatožlutě zbarvené cibuli. Dorůstá 180 cm a má ráda slunce nebo mírný stín.

Lilie sázíme na záhony s propustnou, živnou, humózní a přiměřeně vlhkou půdou na slunečném nebo pohostinném stanovišti. Nevhodné jsou mrazové kotliny a větrná místa. S výjimkou lilie bílé jim neprospívá ani přílišný polední žár. Lilie nesnáší půdu čerstvě hnojenou. Do těžší půdy v místech, kde více prší, je nutné do hloubky 50 cm drenážovat a vylehčit zem přidáním vyzrálého písčitého kompostu, popřípadě písku a rašeliny. Dobrý odtok vody zajistíme i tím, že záhon oproti okolí zvýšíme.

Lilie mají podle druhu také rozdílné nároky na pěstování. Rozdílně se pěstuje jen lilie bílá se zlatými tyčinkami a mimořádně intenzivní vůní. Vysazujeme ji v srpnu, ale nesmíme ji vsadit příliš hluboko. Někdy kvete až druhý rok. Cibule nevyrýváme, potřebují nerušený růst. Na zimu lilie bílé zakrýváme. Většinu druhů a odrůd lilií sázíme od poloviny září do konce října. Ošetřujeme je jako běžní letní cibuloviny – na jaře je vysadíme, na podzim vyryjeme a přes zimu uskladníme v chladné místnosti. Cibule sázíme tak hluboko, aby vrstva země nad nimi byla jen taková, jak je cibule vysoká, hluboké sázení není pro lilie vhodné.

Před výsadbou cibule očistíme od poškozených šupin a špatných kořenů, zasypeme je práškovým dřevěným uhlím, popřípadě i práškovým houbomorným přípravkem. Na dno jamky dáme asi pěticentimetrovou vrstvu kaménků, na ně položíme cibuli, aby byla v potřebné hloubce. Kořeny pečlivě rozložíme, obsypeme hrubším pískem nebo drobnou drtí kamene a teprve pak zasypeme zeminou. Povrch půdy chráníme proti vysychání asi třícentimetrovou vrstvou rozložené listovky nebo rašeliny, popřípadě i vysazením nízkých kobercových trvalek.

Až do rozkvětu mají mít lilie dostatek vláhy, proto je podle potřeby zavlažujeme – na zem a nikdy na list, aby nebyly napadeny plísní. Vhodné je i nastýlání proti vysýchání půdy. Zavlažování doplňujeme přihnojováním tekutými plnými hnojivy. Vysoké stvoly vyvazujeme ke kolíkům. Do kytic lilie řežeme kus nad zemí, aby ponechaná olistěná část mohla asimilovat a zásobit cibuli živinami. Po odkvětu zálivku omezíme, aby cibule měly čas vyzrát. Na zimu u citlivějších odrůd bezpodmínečně půdy na ochranu proti mrazu přikryjeme patnácti centimetrovou vrstvou suchého listí, u méně citlivých položíme vrstvu chvojí. Lilie přesazujeme po třech až čtyřech letech.

Nejjednodušším způsobem je množení dceřinými cibulkami, oddělovanými při podzimním přesazování. Některé druhy červených lilií (např. lilie cibulkonosná) vytvářejí v paždí listů malé černé cibulky. Jakmile se začnou uvolňovat, vysejeme je na záhon. Některé druhy (např. lilii královskou), lze pěstovat i ze semene, které sejeme ihned po uzrání do studeného pařeniště. Semenáče kvetou za 3 – 4 roky. Lilie můžeme množit také ze šupin odloupaných na podzim od cibule. Odlupujeme je opatrně tak, aby byly celé a nepoškozené, zasypeme je práškovým dřevěným uhlím a napícháme mírně šikmo do bedniček s lehčí písčito-rašelinnou zeminou. Při teplotě 18 – 20 °C a velmi opatrné zálivce se za několik týdnů vytvoří na spodku šupin malé cibulky, z nichž postupně vypěstujeme nové rostliny.V zahrádkách lilie vysazujeme ve skupinách po 3 – 5 rostlinách mezi nižší trvalky nebo letničky, přidružujeme je ke květinám kontrastních barev (k růžím, stračce nebo čechravě), doplňujeme je vysokými travinami a kapradinami nebo je vysazujeme před tmavým pozadím jehličnanů či listnatých keřů. Některé druhy lze pěstovat i v nádobách, dekorujeme jimi terasy nebo balkony.

Lilie je právem spolu s růží označována za královnu zahrad. Exotické květy a silná vůně berou až člověku dech. Právě proto se dříve lisované květy používaly do polštářů a vyráběly se z nich oleje. Nyní je vůně lilie součásti mnoha parfémů.

Lilie má sice ne moc bohaté, ale existující léčebné využití – bílá lilie má hojivé účinky na kůži. Liliový olej získáme vyluhováním květů v olivovém nebo slunečnicovém oleji, používá se na spáleniny a při kožních zánětech.

Kytice bílých lilií v domě vám pomůže překonat zlobu, žárlivost, nedorozumění a jiné negativní pocity – tolik říká ezoterika.

V každém případě, lilie stála za tento článek. Když jí uvidíte v létě kvést na nějaké zahrádce mrkněte na ní s respektem 🙂 .