29 Říj Nezapomeňte na svátek zesnulých

Dušičky jsou příležitostí vzpomenout si na naše předky, na ty, díky kterým jsme se narodili a mohli se napojit na sílu života. Je to čas vzpomínání … zkuste si představit, jak těžký byl život ve starých dobách, co vše obnášelo přežít v životě našich babiček, dědečků, prababiček … a dalších dávných předků – co vybudovali pro to, že dnes i my, můžeme být.

Na světě jsme totiž díky našim předkům. Dostali jsme od nich dar života. Můžeme být s našimi předky nespokojení, nebo spokojení, to je na nás. Jsem spíše pro první možnost, tedy přijmout život a naše geny tak, jak nám je naši předkové předali, nebo pracovat na sobě a svém odpuštění, přijetí svých kořenů a pochopení.

I pokud nemáme možnost rozejít se do všech krajů … tam kde leží naši předci … můžeme jim věnovat vzpomínku a můžeme uctít svátek Dušiček symbolicky, na některém z místních hřbitovů. V Praze bych doporučovala procházku po úchvatných starých Olšanských hřbitovech, nebo na velmi starém Malostranském hřbitově nebo magickém Vyšehradě. Mimochodem, tyto místa jsou plné legend, místa věčného odpočinku velkých osobností i dokonalých uměleckých děl, kouzla nostalgie, místa plné bolesti ale i klidu. Místa povzbuzující k pokornému přemýšlení, respektu a smíření, místa díků, že „já“ jsem ještě tady … život je moment.

Vřele taktéž doporučuji komentované prohlídky … bývají na hřbitovech často i zdarma, hlavně o víkendech dopoledne. Poznáte blíže architekturu hrobů, místa odpočinku vzácných osobností, ale také můžete „adoptovat hrob“, což znamená zachránit umělecký skvost, dát peníze na dobrou věc, případně vytvořit místo kam se můžete chodit „pomodlit“ za své blízké, kteří odpočívají někde daleko.

Co se týče smuteční floristiky, velmi často na hřbitovech vidíme pouze zpustlá místa, nebo velmi kýčovité dekorace bez duše … často mě udivuje, že i osobnosti jako je Václav Havel, mají hroby nedobře udržované.

Pamatuji, že moje babička v rámci svého čistého a laskavého srdce, už jako malá holka neměla obavu z mrtvých, a naopak ve volných chvílích připravovala jednoduché věnečky na opuštěné hroby, nejvíce na hroby vojáčků – jak jim říkávala … zemřeli daleko od domova a nenašel se nikdo, kdo by jejich místo ozdobil a zapálil svíčku. Často jsem s ní připravovala věnečky z umělých voskovaných květů … rozebírali jsme je na lupínky a připichovali špendlíky do polystyrenového základu … kupovali velké rostliny chryzantém, leštili obrázky na hrobech.

Pamatuji, jak mi od svíčky začala hořet bambulka na čepici a museli mě hasit.

Pamatuji, jak jsem jednoho dne spatřila velkou kytici z umělých konvalinek … strašně jsem tehdy toužila jen po jediné konvalince z té kytice … jedné malé kytičce.

Babička mi řekla: “Martinko, to už jen ten nejhorší člověk by vzal něco mrtvému z hrobu, vždyť ten mrtvý člověk se nemůže bránit.” Ale já jako malé dítě, jsem stále o konvalinkách pořád mluvila … nepřešlo mě to ani po týdnu a ani po dvou … měla jsem touhu dát jednu na hrobeček mého koťátka v zahradě. Šly jsme tedy s babičkou do švadlenky, kde kdysi umělé kytky prodávali … konvalinky však neměli. Příště, když jsme byli na hřbitově, babička mi podává minci: “Vyber si jednu konvalinku z kytice a dej tam 2 koruny.” Byla to vyšší suma, než konvalinka stála tehdy v obchodě. Tak jsme konvalinku odkoupili a mrtvý se na nás snad nezlobí.

Moje maminka převzala cit i zodpovědnost za hroby. Vždy jsme je čistily, drhly kámen, leštily fotky, připravovaly věnce a modlily se za naše milované, které už s námi bohužel nemohou být. Potkávaly jsme na hřbitovech i lidi … zlomené muže, velmi staré vdovy, muže i ženy o hůlkách, které se na dušičky vyfikli do kožíšků vonících naftalinem a vrávoravými kroky se šli poklonit, ale také potkat známé, společensky konverzovat, popovídat s přáteli z mládí. Byli to u nás velké události.

Díky tomu všemu, jsem podědila cit pro hroby. Dušičky i smuteční floristika je pro mě vždy velmi důležitou součástí práce a vnímání. U ní jsem schopná odpustit jiným i nevkus, protože i za ním může stát velká láska … ale ráda bych prezentovala vkus a více se na toto téma zaměřila. Byla bych moc ráda, kdybych mohla inspirovat, jak k procházkám na hřbitově i ke vzpomínání, a taky třeba k nějaké péči o hroby, nemusí to být hrob rodinný, může to být hrob třeba toho „cizího vojáčka“ nebo nějaké známé osobnosti, které si vážíme. Věřte, že u toho najdete uvnitř sebe křehkost, pokoru a vnitřní klid.

Již několik století se v našich zemích Dušičky slaví 2. listopadu. Dušičky – historicky vzato, jde o pozůstatek víry Keltů, kteří ve starověku obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka (i název máme podle keltského kmene Bojů, který osídlil Čechy zřejmě ve 4. století př.n.l., a proto české země dostaly latinský název Boiohaemum – Bohemia).

Právě keltský rok začínal – Samhainem – slavil se 1. listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „konec léta“. Dnes se s ním můžeme setkat v pokřesťanštělé formě svátku Všech svatých – 1. listopadu a následných Dušiček – 2. listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy.

Zvyk uctívání památky zesnulých navazuje tedy na předkřesťanské tradice. Církev od nepaměti konala modlitby a obětovala za zesnulé, avšak až na přelomu tisíciletí roku 998 zavedl tento zvyk v druhý listopadový den benediktýnský opat Odillo z Cluny a zvyk se rychle rozšířil po všech křesťanských zemích. Od té doby se v 18 evropských zemích slaví prvního listopadu svátek Všech svatých a den poté Dušiček.

V římskokatolickém kalendáři najdeme u 2. listopadu název Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Protestanti tento den označují jako Památka zesnulých. Tento pojem vešel i do kalendáře veskrze ateistického.

My máme Dušičky, Američané Halloween. Slaví jej mnoho států a národů, každý po svém. Zatímco ve střední Evropě mají Dušičky klidný průběh, v anglosaských zemích, a především v Americe, si lidé na 31.10. pečlivě připravují pestrobarevné kostýmy na slavnostní veselice, vydlabávají dýně. Halloween se ale v posledních letech, s importem širších kulturních tradic, začal drát i do Česka.

V Mexiku se slaví Den mrtvých, Dia de los Muertos, taktéž 1. a 2. listopadu. Je v mírnější formě slaven i jinde v Jižní Americe, na Filipínách a ve Spojených Státech, tam, kde žije hodně Mexičanů. Na ty, kteří něco takového vidí poprvé, působí tento svátek velice strašidelně a podivně.

Mexičané také věří, že duše zemřelých dětí přicházejí zpět na svět 1. listopadu a duše dospělých 2.listopadu. Na tyto svátky se připravují po celý rok. A připravují také především všechno, co budou chtít v těch dnech mrtvým obětovat. Pečou v tyto dny zvláštní pečivo, „chléb mrtvých“, vyrábějí a prodávají nespočetné lebky z cukru, různě barevně ozdobené. Sami sebe také maskují. V ten den jsou také všechny hroby drahých zemřelých ozdobeny, některé bohaté rodiny staví doma pro mrtvé celé oltáře, s dárky, jídlem, pitím a květinami. Potom to všechno snědí a vypijí sami, v dobré víře, že mrtví to vlastně už jaksi snědli a tím pádem nemá jídlo, které „zbylo“ žádnou výživnou hodnotu. Je to takový trochu pseudo-dietní svátek.

Někteří také píší tak zvané calaveras, krátké veršíky, které kupodivu zlehčují nápisy na hrobech známých a přátel. Mnohé noviny publikují tyto calaveras od známých lidí s karikaturami kostlivců.

Tento Den mrtvých má původ v tradicích Meso-amerických indiánů, mezi jiným Aztéků, Májů, a Purépechas. U těch bylo totiž také zvykem konat různé rituály symbolizující smrt a znovuzrození. Tento den byl slaven v devátém měsíci aztéckého kalendáře, začátkem srpna, a trval celý měsíc. Slavnosti byly konány ve jménu a k oslavě bohyně Mictecacihuatl „dámy smrti“.

Po příchodu Španělů se tyto slavnosti pomalu přestěhovaly na dny Všech svatých a Dušiček a dostaly křesťanský nátěr. Proto je docela zbytečné hádat se odkud a kam co přišlo a kdo s tím začal. Dá se to docela dobře zjistit a cesta těch slavností z pohanské doby do křesťanské také není nijak nelogická. Co se týká komerce okolo těch všech svatých, mrtvolek a Halloweenů je také zbytečné se rozčilovat. V dobách, kdy si lidé všechno museli udělat sami a nikde se nic neprodávalo a nenabízelo to pochopitelně nemohl být žádný byznys. Nyní je to jinak, ale podstata zůstává stejná.

V Japonsku se taktéž slaví den zesnulých. Během tradičního buddhistického festivalu Obon prý mohou duchové zemřelých navštívit své blízké. Někdy se tomuto festivalu říká také japonský Den mrtvých. Slaví se tři dny v polovině sedmého měsíce tamního kalendářního roku. V některých částech Japonska v červenci, v jiných v srpnu. Mnoho lidí se v tu dobu vrací do svého rodného města nebo vesnice, aby pobyli ve slavnostní čas s rodinou a přáteli. Lidé zapalují papírové lucerny a posílají je po řekách do oceánu. Také můžete vidět tradiční tanec bon-odori, kterým vítají duše mrtvých ve světě živých. Tanec můžete v období svátku spatřit ve veřejných parcích a chrámech. Na znamení ukončení festivalu zapalují obyvatelé Kjóta obří ohně na kopcích obklopujících město – oheň má duchům pomoci vrátit se zpět do světa mrtvých, kam patří.

Čínský den zesnulých se nazývá Qingming – svátek, kdy se Číňané vydávají k hrobům svých milovaných. Stejně jako v Mexiku i oni nabízejí předkům jídlo a pití. A v jejich podání samozřejmě nesmí chybět čaj. Tak jako lidé slavící Halloween odhánějí zlé duchy vydlabanými dýněmi se svíčkou uvnitř, tak v Číně se zlí duchové rozhánějí nošením větví nebo jejich umístěním před vchodové dveře nebo vrata. Lidé vyráží na rodinné výlety, zpívají a tančí. A začínají orat pole – svátek se slaví 15. den po jarní rovnodennosti, 4. nebo 5. dubna. Podle čínské tradice členové rodiny pálí u hrobu zesnulých nebo na dálku napodobeniny peněz a papírové repliky aut, domů a telefonů. V čínské kultuře se totiž věří, že lidé i v posmrtném životě stále potřebují věci a rodina jim je takto může poslat. Poté se rodinní příslušníci střídají třikrát až devětkrát před hrobem. V každém regionu Číny najdete jiné dobroty, které můžete během tohoto svátku ochutnat, buďte si, ale jistí, že budou všude výborné.

V Nepálu se svátek zesnulých jmenuje Gai Jatra. Je jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Koná se v srpnu nebo v září. Gai Jatra nebo také festival krav spočívá v tom, že rodiny, které v uplynulém roce přišly o příbuzného, vedou vesnicí nebo městem v průvodu krávu. Pokud krávu nemají, tak jde místo ní dítě v kravském kostýmu. V hinduistické tradici je to nejposvátnější zvíře. Dává lidem mléko a máslo, ze kterého je možné připravit ghí (přepuštěné máslo). To je nedílnou součástí tamní tradice – ghí s knotem se zapaluje jako svíce na oltářích v domovech i chrámech a používá se samozřejmě také v kuchyni při přípravě typických receptů. Hinduisté věří, že kráva může vést zesnulého člověka posmrtným životem. Svátek se slaví už od 17. století a dodnes ho provází masky a průvody. Udělejte si výlet do Káthmándú a užijte si tamní pestrobarevné oslavy, při kterých potkáte spoustu dětí v kostýmech posvátných krav, bohů a bohyň.

U nás tedy svátek zesnulých uctíváme návštěvou hřbitovů, zapalováním svíček a pokládáním věnečků, hrnkových květin nebo kytic, hlavně z vřesů a chryzantém.

Na hroby bych tedy nejvíce doporučila položit vkusný věnec. Představuje nejtypičtější aranžmá pro smuteční příležitost. Symbolika spočívá v jeho prostém kulatém tvaru. Představuje koloběh života zahrnující slunce a roční období, nekonečnost světa i odraz lásky živých k zesnulému. Důležitá je zelená barva jehličnanů a listnáčů, která symbolizuje věčný život.

Věnec se skládá ze dvou částí, těla – které bývá většinou ze slámy a je zdobeno nejčastěji chvojím; a z přízdoby. Tělo věnce tvoří podložka s rostlinným materiálem, přízdoba smutečního věnce může být tvořena květy, dekorativními prvky, nebo jen stuhou. Základní dělení je na věnce živé, umělé a kombinované. Podle techniky na vázané – zeleň je navazována drátem na základ; vypichované – ty jsou vypichované do aranžovací hmoty, ta většinou bývají ze živých květů, protože hmota drží vodu; dále věnce skobičkované – kde materiál je upevňován skobičkami do slámového základu; věnce lepené tavnou pistolí a proplétané – například do proutěného nebo pedigového základu.

Věnce se podle přízdoby dělí na s hlavou – to znamená že je dekorace umístěná jen v části věnce, většinou cca 1/3 a zbytek tvoří pouze základní zeleň; s dvěma hlavami – přízdoba se tvoří na obou protilehlých stranách věnce; s rozptýlenou přízdobou – věnec je ozdobený rovnoměrně po celém obvodu; zdobení se stuhovou přízdobou a s přízdobou ve formě kytice doprostřed věnce vypícháme do aranžovací hmoty kytici na položení. Květiny mají svoji symboliku, které se nemusíme pevně držet, ale jen pro zajímavost se můžeme inspirovat.

Symbolika barev květin:
fialová – obdiv, důstojnost
zelená – vděčnost
modrá – klid, mír
červená – láska
růžová – radost, nevinnost, jemnost
bílá – nevinnost, úcta, pokora

Jaké druhy květin vybrat, pokud chceme zvolit čerstvé květy? Nejčastěji se používají karafiáty a chryzantémy. Dále jsou vhodné lilie, růže a gerbery. Často se ale používají květiny, které měli zemřelí v oblibě. V případě jednodušších kytic z jednoho druhu květů se dodržuje sudý počet květů.

Rozhodně v našich zemích patří Dušičky mezi klidné a pokorné uctívání památky mrtvých – věnci s květinami na hrob, zapálením svíček, tichou vzpomínkou na ty, kteří už nejsou mezi námi. A leckde i setkání s příbuznými a blízkými, kteří jsou od nás daleko a jindy si na setkání nenajdeme čas.